LISA GERRARD – Twilight Kingdom

Psát recenzi něčeho co považujete za nepopsatelné, neuchopitelné je nemožné. O to víc když tento fakt umocňuje skutečnost, že se k tomuto počinu vracím vždy, když mne trápí nějaký splín a ztrácím zbytek schopnosti zachovat si alespoň nějaký odstup. Věřím, že to nebude vadit. Kdo mne dobře zná, ví, že Lisa Gerrard je mou srdeční záležitostí. A je celkem jedno zda jako sólová zpěvačka či součást Dead Can Dance. Tvorba téhle nádherné ženy s obrovským darem v hrdle je těžko uchopitelná. Má obrovskou sílu zklidnit rozjitřenou mysl, pohladit nemocnou duši či „jen“ potěšit a pomoct zbavit se pout všedních starostí.

Lisu jsem měl možnost vidět dvakrát při živém vystoupení. Jednou společně s Dead Can Dance v Paláci kultury (nebo jak se tohle monstrum dneska jmenuje) v Praze a po druhé v samostatném vystoupení v divadle Archa (taktéž Praha). Hlavně to druhé představení ve mně zanechalo nesmazatelný zážitek. Atmosféru, která v divadle vládla, jsem už nikdy nezažil. Jako dnes si pamatuji, jak se před každou písní drobnými krůčky a pohyby těla ladila do té správné polohy a pak už jen zněly sálem tóny tak neuvěřitelné, že se člověk pomalu styděl zatleskat, aby nenarušil obrovskou sílu energie, která tryskala z pódia směrem k nám. Oči měla Lisa, téměř po celou dobu interpretace jednotlivých částí svého hudebního poselství, zavřené, jen občas se kamsi zahleděla pohledem, za kterým se skrýval jiný svět, do něhož nám Lisa nechávala nahlédnou prostřednictvím svých písní. Prostě nádhera. A teď mi řekněte, zda mohu být k takové bytosti kritický. Odpovím si sám. Nemohu.

Nyní se podíváme na samotné album. Twilight Kingdom je zatím poslední, samostatný, studiový počin. Tahle čarokresba neuchopitelného není tak temná jako první samostatná deska The Mirror Pool. Zapomeňte na množství ponurých smyčcových ploch, naléhavé hoboje či flétny. Těch je tu minimálně a jsou podružné, Lisa své písně „utáhne“ sama svým hlasovým projevem.
Už úvodní Blinded jasně deklaruje o co zde půjde. Několik vrstev hlasů, které díky efektu ozvěny (hallu či možná přímo prostředí, ve kterém se nahrávalo), vytváří úchvatnou pozvánku do snového světa. Pokud se necháte pozvat, hned za branou vás čeká vrchol celé desky. Adrift. Violoncello, smyčce, Lisa a vaše duše. Nevím jak popsat tuto píseň (?). Jednoduší bude napsat, co pro mne znamená. Díky Adrift se dokážu zastavit, uklidnit svou rozjitřenou mysl, zapomenout na svá zklamání. Jen zavřu oči a nechám z hlavy odplout vše smutné, co mě potkalo. Vidím svět zalitý sluncem, plný nádherných stromů a rostlin. Hledím do usmívajících se tváří těch, kteří mě provázeli po cestě životem a už našli svůj cíl. A já si uvědomuji, že až skončí mizivý okamžik mého bytí, nebudu se bát odejít. To je pro mně Adrift. Něžná a laskavá náruč, která na mne čeká a které jsem blíž a blíž. Adrift je báseň bez veršů s obrovskou emotivní silou a schopností probudit v člověku neuvěřitelné představy.

Our Kingdom Come navazuje na Adrift a možná by to mohla být jedna dlouhá píseň, nicméně pokud si je pustím odděleně, nepůsobí na mne tak intenzivně jako Adrift. Estelita je asi jediná skladba, která mne moc nebavila, možná je to dané i tím, že následuje po citové náloži v podobě předcházejících kompozic.
Chladná Neptune, to je úplně jiný zážitek. Lisa spolu s nebeským sopránem Astrid Williamson vytvořila opět něco těžko popsatelného. Přiznám se, že nevím, co by měla v člověku tato skladba probudit. Netuším, jaký stav mysli Lisu přiměl vyčarovat tenhle žalozpěv. Snad jen pohled do očí, plných zoufalství, matky držící v náruči umírající dítě, může být stejně skličující jako Neptune. Silná, neskutečná, syrová emoce. Depresivní, ale nádherná.
Pomalá Seven Sea člověka poněkud ukonejší. Zní tu jakási slova, kterým rozumí jen Lisa. Ale to nevadí, protože Lisa nikdy nepotřebovala předávat světu své poselství slovy. Na to stačí její hlas a upřímně řečeno, nikdy jsem nebyl z anglických textů nadšený. V podstatě mě jasně definovaná slova rušila v představivosti. Mám to jako s Pánem prstenů. Dokud nebyl zfilmovaný, četl jsem ho každý rok s přicházejícím podzimem. Od té doby co jsem viděl filmové zpracování v kině, už ani jednou. Knihy ve mně probouzely fantazii, o kterou mne vizuální podoba definitivně připravila.
Navozenou atmosféru Seven Sea prohlubuje krátká Become. Decentní uklidňující.
Too Far Gone. Hmm. Tentokrát s anglickým textem. Těžko říct, zda se jedná o osobní zpověď Lisy. Will You Just Love Me. It’s Not Too Late. Here In The Darkness. Ještě jednou hmm. A aby toho nebylo málo následující skladba už svým názvem Of Love Undone jen umocňuje verše Too Far Gone a to ani nemluvím o zpěvu. Upřímně řečeno, začínám mít pocit, že celé tohle album je jeden nekončící žalozpěv.
Závěr obstarává The Veil, která by člověka mohla důstojně doprovázet na jeho poslední cestě. Není vůbec těžké si při jejich tónech představit pochmurný průvod nesoucí zahalené tělo ve svitu třepotajících se plamínku dlouhých svící.

Twilight Kingdom je krásná deska. Těžko se hodnotí. Je náročná na poslech a hodně záleží na rozpoložení posluchače. Nevím, komu bych ji doporučil. Určitě potěší znalce tvorby Lisy Gerrard. Neodradí je temnější, komornější atmosféra alba. Ale zda si najde Twilight Kingdom cestu k novým posluchačům, to opravdu nevím. Na někoho může působit depresivně a příliš smutně. Za mne je to jedinečné dílo. Už dlouho jsem neslyšel něco, co by mne tak potěšilo.

Seznam skladeb:

Rok vydání: 2014 | Vydavatelství: Gerrard Records | Počet skladeb: 10 | Celkové délka: 46:10